Prolog
Bylo brzké ráno, za okny se ještě válela tma a jemně chumelilo. Až na to, že jsem musela do práce celkem idylka. Pomalu jsem se přiblížila k té lesklé bestii, která už se několik dní bránila ukázat nějaký posun dolů. A co se to nestalo... Šla celkem výrazně dolů. Potěšena tímto posunem jsem vyrazila vstříc normálnímu pracovnímu dni. Nicméně jak se říká je něco mezi nebem a zemí. A právě v tomhle prostoru se pohybují váhy, které prostě tuší co příjde. Mám silné podezření, že se jen smilovala protože věděla, že dneska to nebude lehké.

Dějství první
To že nestíhám každé ráno už je celkem normální záležitost, nicméně dneska ty hodiny prostě tikali rychleji. Vyletěla jsem z domu a zamířila na autobus. Na konci silnice si to již valil. Kolo stíhalo kolo, cestující nevrle vyhlíželi ven. Přidala jsem do kroku. Kdo jste viděli rychlochůzi na olympiádě  máte představu. V černém kabátku s bílým pruhem jsem vypadala jak tučňák spěchající za potravou. Neměla jsem šanci to stihnout. Volba byla jasná, ztráta důstojnosti a běžet (všechny víme jak to vypadá, když se na vás při běhu všechno klepe) a nebo dál pokračovat rychlochůzí tučňáka. Vyrazila jsem kupředu, až se mi za podpadky prášilo nicméně i tak se mi dveře s lehkým zasyčením "Pozzzzzzzdě" zavřeli před nosem. Zpocená, rozcuchaná jsem tam stála jako trubka zatímco sympatický mladík na sedadle vzadu se škodolibě pousmál. Tučnák to hold nestihl

Dějství druhé
Až do oběda vládl klid. Vyrazila jsem na lov něčeho k snědku a do oka mi padli kuřecí prsíčka se salátem a rajčatovou zálivkou. Hm to bylo něco pro mé bříško. Nicméně něco i pro můj světle šedivý svetřík. Červená skvrna od zálivky na něm krásně zářila a já nedbaje všech rad ať na takové skvrny nešahám, že to bude jen horší, vyrazila na toaletu. Nebylo to horší, bylo to epicky špatné, byl to armagedon na svetru. Z malé nic moc skvrny se stala tmavá skvrna s rudými okraji, která volala přímo do světa a vžírala se do svetru s veškerou vervou, kterou byla při své malé energetické hodnotě schopna.

Dějství třetí
Znáte ten pocit, že je něco špatně, ale naprosto netušíte co by to mohlo být? Trpěla jsem tím pocitem celou poradu. Ředitelka stála u promítačky a vysvětlovala výsledky z reportigu Pražákům. Tu tabulku jsem znala, dneska ráno jsem ji sama připravovala a tak jsem radši pátrala po příčině mého neklidu. Židle byla stabilní, svrna na svetru nevypadala, že by se chtěla dál rozrůstat, venku mile zuřila sněhová vánice... Pak mi to došlo. Tabulka. Hromada čísel, která se měla sečíst kromě jediného sloupce, který se sčítat neměl a na kterém stály prezentované výsledky. Přiznat se či nepřiznat... Nebylo volby. Musela jsem s pravdou ven. Sedm rozpačitých pohledů mě zarazilo hlouběji do židle a já se nenápadně pošoupla za palmu v zasedačce. Kdybych mohla sedím tam ještě teď.

Dějství čtvrté
Že pohromy chodí po třech? Houby... Den jsem zakončila veselým švitořením s mým sympatickým kolegou. Jdeme chodbou z kuchyňky, neseme si čaj. Vše je v pořádku. On se mile usmívá a já mu občas koukám na zadek (Pssst =)). Na setinku vteřiny se zamyslím a slyším, že něco říká, ale už k mému vědomí nedoputovalo co. Letím vzduchem jak při skoku dalekém a můj černý čaj se vesele rozmisťuje po svetru a dává se dohromady s rajčatovou skvrnou. Vypadala jsem jak případ pro jednu z našich firemních charit. Mám poslouchat. Kolega říkal: "Pozor kabel."

Epilog
Na konci dne se ještě jednou proběhnu za autobusem a jedna paní mě praští holí přes nohu. Ale čert to vem. Chtěla jsem jít na nákup, ale dnes by na mě nejspíš spadnul regál. Že byl pátek třináctého minulý týden? Nevěřím. Někdo se seknul v tisku kalendáře. A tak mi odpusťte můj delší článek, ale musela jsem se vypsat =)

A mimochodem, až k vám bude váha příliš milosrdná dejte si pozor. Vědí a vidí víc než si myslíme.